Sobě sloužící milost? – L. Flowers

Pravá milost je udělována z bezestředné motivace, k prospěchu tomu, komu je dána, bez umýslu z toho získat něco na oplátku.

Tato pravda je tím, co Boží milost dělá tak úžasně velkolepou!

Někteří kalvinisté podkopávají tuto pravdu tvrzením, že milost, kterou Bůh uděluje, je ve skutečnosti udělována s konečným úmyslem Jeho vlastního Sebe-velebení. Tito kalvinisté nevědomky podkopávají samotnou pravdu o Boží milosti, která nejvíce vyvyšuje Jeho slávu. Dovolte mi to vysvětlit:

O významných kalvinistech víme, že jsou přesvědčeni, že se Bůh primárně nestará o blaho člověka, nýbrž o sám Sebe a Svou vlastní slávu. Oproti tomuto kalvinistickému tvrzení, které je založeno na Boží maximální touze po Sebe-vyvýšení, zdůrazňuje tradicionalismus Boží starost o lidstvo nad Svou starostí o Sebe-vyvýšení.

Když jsem tenkrát chodil na gymnázium, tak mě to velmi táhlo ke kalvinistickému učení o Boží touze po Své vlastní slávě. To bylo pro mě obzvláště atraktivní, jelikož jsem pocházel z hnutí, které bylo ohleduplné na city hledajících a kladlo jaksi moc velký důraz na uspokojení člověka místo vyvýšení Boha. A upřímně řečeno mě kalvinističtí autoři zavedli do tolika textů v Písmu, které – jak se zřetelně zdálo – podporovaly jejich chápání Božího Sebe-vyvýšení, až jsem si musel začít říkat, proč tolik biblicky založených křesťanů může odmítat tuto pravdu. Museli být „zaměřeni na člověka“, „sebestřední“ a „humanističtí“, že to odmítali, nebo ne?

Bez ohledu na to, co si někteří moji kalvinističtí přátelé mohou myslet; na mé cestě pryč od kalvinismu jsem nezavrhl pravdu o tom, že Bůh usiluje o zjevení Své vlastní slávy. Místo toho jsem zjistil, že se Boží sláva nejvíce zjevuje v Jeho sebeobětující lásce vůči všem. Pochopil jsem, že Bůh neobětuje stvoření na úkor Jeho vlastní slávy, ale místo toho se On sám obětuje kvůli svému stvoření, což Ho pro změnu zjeví jako nejvíce nádherného ze všech. Je to ten nezištný motiv Kristovy oběti, který Jemu přináší toliko slávy. Jakkoli podkopávat nezištnost Božského motivu tedy znamená podkopávat tu hlavní věc, která Jeho milost činí tak nádhernou.

Tím, že klade blaho člověka nad Své vlastní Sebe-vyvýšení, Bůh zjevuje sebe jako daleko víc nádhernějšího, než si vůbec dovedeme představit. Kalvinista si zřejmě myslí, že se Boží sláva nejvíce projeví v upřednostnění Jeho vlastního vyvýšení, přitom příklad Krista nám zjevuje pravý opak. Tím, že se vzdává své slávy a staví potřeby ubohých, nezasloužených lidí na první místo, se nejhojněji glorifikuje.

Je tradicionalismus humanistický?

Zde je několik komentářů, které dostávám přes sociální sítě:

  • „Vaše teologie je lidsko-středná…“
  • „Jste humanistický pelagián…“
  • „Začínáte člověkem a stavíte si svůj pohled na Boha podle humanistických názorů.“
  • „Vytvářet si Boha podle vlastního obrazu není teologie, pane Flowersi!!!“

A tyto patří k těm pěkným. Ale je tradicionalismus opravdu více humanistický než kalvinismus? Který soteriologický pohled ve skutečnosti vykresluje Boha jako více podobného lidstvu? Pojďme to prozkoumat…

V těle se vždy starám více o mou vlastní slávu, než o potřeby nebo přání ostatních. Vy ne? Jenomže kalvinisté nás chtějí donutit uvěřit, že Bůh má tento stejný „humanistický“ charakter. Stará se Bůh více o svou vlastní slávu, než o blaho lidstva? A nebo Boží ryzí láska a starost o celé lidstvo zjevuje, nakolik je doopravdy nádherný?

Jakto, že kalvinisté shazují náš pohled na Boha jako „humanistický“, když jejich pohled na Boha vypadá a zní stejně jako u sebestředných lidí, kteří touží mít všechnu slávu pro sebe i v případě, že to s sebou přinese obětování a utrpení ostatních? John Piper řekl (cituji),

„Bůh je tou jedinou Bytostí v celém vesmíru, pro kterého je požadování vlastní úcty nejzazším projevem lásky. Pro Něj je sebe-oslavení nejvyšší ctností.“

Já bych to přepsal následovně,

„Bůh je tou jedinou Bytostí v celém vesmíru, kterému doopravdy náleží požadovat svou vlastní slávu, úctu a sebe-oslavení, ale místo toho se rozhodl od toho oprostit kvůli nicotnému lidstvu v nejzazším projevu lásky na Golgotě. Tento projev, jakmile se přijme vírou, nás vede k svobodné chvále, vyvyšování a oslavování za to, jakým sebeobětujícím Bohem On je.“

Piper věří, že „Boží nejvyšší ctností“ je „sebe-oslavení“, ale kříž nám to zjevuje jinak. Boží nejvyšší ctností je Jeho milostivá, sebeobětující láska pro nezasluhující nádoby.

Je Boží ryzí láska a péče k celému lidstvu pravým odrazem Jeho slávy? Nebo Bůh hledá svou vlastní slávu na úkor většiny lidstva? A který z těchto pohledů je opravdu více „humanistický“?

Je férové se na odpověď zeptat přímo kalvinisty. V kázání Johna Pipera nazvaném „Je Bůh pro nás nebo pro Sebe?“ (angl. „Is God for us or for Himself?“) předkládá toto dilema docela výstižně:

„Boží úmysl a snaha Sebe vyvýšit je věc naprosto dobrá a bez jakékoliv chyby, a je velmi odlišná od lidského sebe-oslavování, protože se jedná o výraz lásky… Tento postřeh nás vede k biblickému argumentu, že se nám zdá jako nepřístojné, aby Bůh hledal svou vlastní slávu. 1. Korintským 13:5 praví „láska nehledá svůj prospěch.“ Toto vskutku jaksi vytváří krizi, protože pokud, jak se mi zdá, jasně Písmo učí o Božím konečném cíli se nechat velebit a chválit, jak potom může být milující? Jelikož „láska nehledá svůj prospěch.“ Po tři týdny jsme viděli verše v Písmu, které učí, že je Bůh pro sebe. „Kvůli sobě, kvůli sobě samému to učiním, … Svou slávu jinému nedám“ (Izaiáš 48:11). Ale pokud je Bůh Bohem lásky, musí být pro nás. Je tedy Bůh pro sebe nebo pro nás?“

Když budete pokračovat a dočtete zbytek této zprávy, tak uvidíte, že Piper učí: Bůh je pro Sebe, protože je to to nejlepší pro nás. Jak Piper vysvětluje, „Aby byl vrcholně milující, tak nám Bůh musí dát to, co bude pro nás nejlepší a nejvíc nás potěší; On nám musí dát sám Sebe.“

Samozřejmě že s tímto výrokem souhlasím, ale musíme si uvědomit, že v kalvinistickém pojetí Bůh „sám Sebe“ dává vybrané menšině, přičemž ponechává zbytek hynout v jejich vrozeném, zkaženém stavu podobném mrtvole (neměnitelný stav od narození podle Božího dekretu). Mnozí z těchto „přešlých“ jsou lidé, které vřele milujeme a obětovali bychom se za ně, pokud by to bylo možné (Římanům 9:1-3). Tradicionalisté oproti tomu věří, že Bůh „sám Sebe“ dává všem lidem skrze poslání svého Syna, aby poskytl smíření pro každého muže, ženu, chlapce a děvče.

Neučil nás Kristus, abychom se zastavili a pomohli našim nepřátelům, místo abychom „se jim vyhnuli?“ (Lukáš 10:25-37) Přesto bychom měli uvěřit, že Bůh se vyhýbá většině svých nepřátel od času jejich narození až po čas jejich úmrtí? Jak je to možno srovnat s Bohem zjeveným v Kristu?

Tim Keller, na rozdíl od některých jiných kalvinistů, napsal něco, co z celého srdce potvrzuji:

„To je ten důvod, proč je Bůh nekonečně šťastný, protože je zde ‚orientace směrem ven‘ v srdci jeho bytosti, protože nehledá svou vlastní slávu, ale slávu ostatních.“ (Tim Keller, The Reason For God, str. 218)

Ben Witherington, ne-kalvinistický novozákoník, souhlasí s pohledem Kellera. Následující napsal v článku s názvem „Neboť tak Bůh miluje sám Sebe? Je Bůh narcista?“ (angl. „For God So Loved Himself? Is God a Narcissist?“)

„Já tvrdím, že Kristus jakožto dokonalý obraz Božího charakteru zjevuje, že je Boží charakter v základu ven směřovaná, sebeobětující láska. Bůh miluje lidi, ne pouze jako prostředky ke svým vlastním cílům, ale jako cíle samotné.“

Když jsem předložil podobné tvrzení, tak mojí soteriologii Dr. James White nazval „lidsko-střednou“, a já musím souhlasit. Soustředím mojí soteriologii na člověku, Ježíši Kristu. V Kristu nalézáme někoho, kdo se sám vzdal své slávy, aby sloužil potřebám jeho nepřátel a potom nás vyzval k následování. Bůh, zjeven v Kristu, není pokrytec. On činí, co káže. Filipským 2:1-9 konstatuje:

„Je-li tedy nějaké povzbuzení v Kristu, je-li nějaké potěšení lásky, je-li nějaké společenství Ducha, je-li nějaký soucit a slitování, naplňte mou radost a smýšlejte stejně, mějte stejnou lásku, buďte jedné duše, jednoho smýšlení, nic nedělejte ze soupeření ani z ješitnosti, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe. Nevěnujte pozornost každý jen vlastním zájmům, nýbrž každý i zájmům těch druhých. Mějte tedy v sobě to smýšlení, které bylo i v Kristu Ježíši. Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno, které je nad každé jméno.“

Ježíš, jakožto samotná povaha Boha, sám sebe zmařil, což není jeho způsob vzdání se Božství, nýbrž jeho způsob zjevení pravého Božství. Abychom byli jako Bůh, nesmíme hledat naší vlastní slávu, ale musíme se ponížit a usilovat o lásku dokonce k našim největším nepřátelům. Když budeme tak činit, tak nalezneme pravou slávu, protože zjistíme, co doopravdy znamená být obrazem našeho Stvořitele.

Pokořte se tedy pod mocnou Boží ruku, aby vás povýšil v příhodný čas.“ 1. Petrův 5:6

— Přeloženo z angličtiny, originální článek „Self serving grace?“ vyšel 23.3.2017 na https://soteriology101.wordpress.com/2017/03/24/self-serving-grace/
— Všechny citace Písma z Českého studijního překladu (CSP)

Reklamy