Mesiášské tajemství – L. Flowers

MESIÁŠSKÉ TAJEMSTVÍ

„Cestou zpět z hory jim přikázal, aby nikomu neříkali, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých.“ (Marek 9:9)

„Tehdy učedníky přísně napomenul, aby nikomu neříkali, že on je Mesiáš.“ (Matouš 16:20)

„Ale on jim velmi hrozil, aby ho neprozrazovali.“ (Marek 3:12)

„On je ale přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali.“ (Marek 8:30)

Dělají tyto pasáže dojem, že měl Ježíš tajemství? Někteří učenci nazývají Ježíšovo mluvení v podobenstvích (Matouš 13; Marek 4; Jan 6:26-71) a jeho varování, aby nikomu neříkali, že je Kristus (Matouš 16:20; Marek 1:24-25, 34, 43-45; 3:12; 8:30; 9:9) „Mesiášským tajemstvím“. To odkazuje na Ježíšovu žádost o utajení jeho Mesiášství v době, kdy zde chodil v těle.

Příručka biblické kritiky (angl. The Handbook on Biblical Criticism) (4. vydání) konstatuje „Mesiášské tajemství odkazuje na zřejmý fenomén v evangeliích, zejména v evangeliu podle Marka, ve kterém Ježíš výslovně utajuje jeho mesiášskou osobnost a moc, až do závěrečné doby jeho duchovního úřadu.“ [ODKAZ: http://www.amazon.com/Handbook-Biblical-Criticism-Fourth-Edition/dp/0664235344]

Jeden oxfordský teolog napsal esej na téma „Mesiášské tajemství“, kde praví:

„Navzdory faktu, že se ve Starém zákoně o Bohu často říká, že zatvrdil srdce (např. faraónovo), je těžké si představit, že Ježíšův úmysl bylo záměrné zamlžení. … Ta představa, že Bůh zatvrzuje srdce Židů, je sama o sobě Pavlovská: Římanům 9:18. Možná není úplně nepodstatné, že Pavlova poslední slova k Židům ve Skutcích 28:26 citují tu samou pasáž z Izaiáše.“ [ODKAZ: http://users.ox.ac.uk/~sben0056/essays/messianicsecret.htm]

VŠIMNĚTE SI: „Mesiášské tajemství“, pokud je chápáno správně, není Ježíšova snaha zabránit lidem v poznání, v uvěření a nakonec v následování. Místo toho se jedná o dočasný prostředek, který Ježíš použil k dosažení vykoupení na Golgotě, aby všichni mohli být spaseni skrze víru v Něj, poté co byl Jeho plán dokončen.

Jak to napsal apoštol Pavel:

„My mluvíme o tajemné moudrosti Boží, o skryté moudrosti, kterou Bůh před věky předurčil k naší slávě a kterou nikdo z vůdců současného světa nepoznal; kdyby ji totiž znali, neukřižovali by Pána slávy.“ (1 K 2:7-8)

Ježíš věděl, že pokud by v Něj uvěřili před správnou dobou, potom by Ho neukřižovali. Z toho důvodu Pán taktně učil v podobenstvích „… těm, kdo jsou vně, … aby ‚hleděli a hleděli, ale nechápali, poslouchali a slyšeli, ale nerozuměli, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno.‘“ (Marek 4:11b-12).

Jan 6 je jedna z nejvíce zmiňovaných kapitol ohledně diskuze nad lidskými, Bohem danými schopnostmi reagovat dobrovolně na výzvu evangelia. Bohužel bývá otázka „Mesiášského tajemství“ (nebo k čemu jsem odkazoval pod pojmem „justiční zatvrzení“) v mnoha moderních teologických kruzích prakticky ignorována, což vede ke špatné interpretaci těchto sporných pasáží.

Publikum v 6. kapitole Janova evangelia jsou nevěřící Izraelité, očekávající jídlo zdarma (verše 25-31) a dvanáct apoštolů (verš 70). Co víme o Izraelitech těchto dnů? Písmo nám zjevuje, že „srdce tohoto lidu ztvrdlo … aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem nepochopili a neobrátili se, abych je nemohl uzdravit“ (Skutky 28:27). Nenarodili se zatvrzelí, ale časem se zatvrzovali v jejich náboženské samospravedlnosti, což jim znemožnilo slyšet, uvidět a odpovědět na Boží zjevení.

V této velmi důležité době v dějinách lidstva bývají „justičně zatvrzováni“ nebo „zavrhováni“ (Římanům 9:1-3) nebo „otupováni na duchu“ (Římanům 11:8), a tím jsou zapečeťováni v jejich již zatvrzelém stavu (Jan 12:39-41; Skutky 28:27). Písmo nám říká, že Bůh zatvrzuje lhostejné Židy, aby docílil většího vykupujícího záměru skrze jejich vzpouru. Bohem ustanoveným plánem je přivést vykoupení světu skrze ukřižování Mesiáše rukou vzpurných Židů (Skutky 2:23).

Ježíš se nesnaží každého přesvědčit, aby uvěřili ve velkém množství, jako to vidíme později o Letnicích, když Petr káže (Skutky 2:41). Doopravdy to vypadá zcela opačně. Aby by docílen plán vykoupení skrze nevíru Izraele, vidíme Ježíše aktivně nařizovat Jeho apoštolům, aby ještě neprozrazovali ostatním, kdo je (Matouš 16:20; Marek 8:30; 9:9).

Nadto Ježíš úmyslně mluví v podobenstvích, aby zabránil židovským vůdcům uvěřit a činit pokání (Matouš 13:11-15; Marek 4:11-13). Když větší množství lidí začlo věřit, že je Ježíš opravdový prorok, tak si všimněme, jak Ježíš zareagoval: „Když lidé viděli, jaký zázrak udělal, říkali: „Je to opravdu ten Prorok, který měl přijít na svět!“ Ježíš poznal, že se chystají přijít a vzít ho, aby ho udělali králem, a tak se o samotě vrátil na horu.“ (Jan 6:14-15) Předtím v tom samém evangeliu jsme se dozvěděli, že „… mnozí během toho svátku uvěřili v jeho jméno, neboť viděli zázraky, které dělal. Ježíš se jim ale nesvěřoval …“ (Jan 2:23b-24a). Jan později odkryl, že se po celou dobu jednalo o klíčovou část Božího plánu spasení:

Ačkoli před nimi udělal tolik zázraků, přece v něj neuvěřili. Tak se naplnilo slovo proroka Izaiáše: „Kdo, Hospodine, uvěřil naší zprávě? Komu se Hospodinova paže zjevila?“ Proto nemohli věřit, neboť Izaiáš ještě řekl: „Oslepil jejich oči a zatvrdil jejich srdce, aby očima neuviděli a srdcem nepochopili a neobrátili se, abych je nemohl uzdravit.“ (Jan 12:37-40, přidáno zvýraznění)

Z JAKÉHO důvodu nemohli uvěřit? Kvůli tomu, že byli svým Stvořitelem zavrhnuti ještě než byl svět? Kvůli tomu, že se narodili jako neschopni odpovědět svobodně na Boží výzvy ke smíření kvůli Božímu neměnitelnému dekretivnímu výroku? Samozřejmě že ne! Byli dočasně zaslepeni v jejich již zatvrzelém stavu, aby bylo docíleno spasení pro svět. Není to o tom, že by Bůh většinu lidstva zavrhl ještě před počátkem světa, jak se snaží tuto myšlenku do těchto textů vkládat kalvinistický systém.

Více než pouze zaslepit již zatvrzelé Židy, je Ježíš aktivně provokoval velmi složitým učením. V Janu 6:51-58 jim říkal, aby jedli Jeho tělo a pili Jeho krev, aniž by to vysvětlil nebo objasnil. Verše 60 a 61 jasně ukazují na složitost takového učení pro Jeho posluchače. Ježíš se očividně nesnaží přemluvit tuto skupinu, aby zůstala a podpořila Jeho učení. Úmyslně je provokuje.

V Janu 6 Ježíš mluví o velké skupině lidí s přezdívkou „vyvolení Boží“, kteří „se zatvrdili“ vůči Jeho jasnému zjevení a proto jsou „přenecháni své nepoddajnosti“ nebo „zaslepeni“, aby neviděli pravdu, kým On doopravdy je. Tato kontextuální informace je velmi podstatná, když chceme pochopit autorův záměr v souvislosti s přirozenou neschopností lidstva od narození, jako hlavního kalvinistického předpokladu.

VEDLEJŠÍ INFORMACE: Tento bod opominul James White se mnou probrat v našem rozhovoru a zůstává to bodem, o kterém se kalvinisté zřejmě odmítají zaobírat na všech úrovních.

Co tedy školení kalvinisté říkají o tomto problému? Zde je pár odpovědí, na které jsem při mých studiích narazil:

  • Pasáže jako Marek 4:11-12 mluví o Ježíši, který zabránil davu, aby Ho korunovali na Krále, protože měli špatnou představu o tom, jakou roli bude mít jako Mesiáš. (To by odpovídalo tvrzení Jamese Whitea, když říkal, že Ježíš mluvil v podobenstvích z důvodu, aby zabránil vzniku „falešných konvertitů“.)
  • Tím, že Svým apoštolům říkal, aby pravdu utajili (Matouš 16:20) Ježíš chtěl ušetřit jejich životy, protože věděl, že budou také zabiti, pokud se budou předčasně pokoušet každého přesvědčit o Ježíšově Mesiášství.

Věřím tomu, že v obou těchto výrocích je pravda. Ježíš skutečně nechtěl, aby davy lidí v Něho věřili pouze jako světského krále, který s nimi potáhne porazit Řím. A dost možná by to apoštoly mohlo stát životy, pokud by začli mluvit až moc otevřeně o pravé identitě Mesiáše. Vše toto je pravda, ale jak to souvisí s veršy v Písmu, které explicitně předkládají důvody zaslepení Izraele?

Co nám text říká jako důvod Ježíšova použití podobenství?

„Vám je svěřeno tajemství Božího království,“ odpověděl jim, „ale těm, kdo jsou vně, se to všechno děje v podobenstvích, aby ‚hleděli a hleděli, ale nechápali, poslouchali a slyšeli, ale nerozuměli, aby se snad neobrátili a nebylo jim odpuštěno.‘“ … Přinášel jim Slovo v mnoha takových podobenstvích, nakolik byli schopni rozumět. Nemluvil k nim jinak než v podobenstvích, ale svým učedníkům všechno v soukromí vysvětloval. (Marek 4:11-12; 33-34, přidáno zvýraznění)

Obracejí se „falešní konvertité toužící po dobyvačném králi“ a zakoušejí Boží uzdravující odpuštění, jak tento text explicitně tvrdí? Sděluje tato pasáž, že důvodem k mluvení v podobenstvích bylo ušetřit životy Jeho apoštolů? Pokud by toto Bůh chtěl vyzdvihnout jako důvody pro Jeho užití podobenství, pak by jim zajisté mohl vnuknout zápis následujícího:

„Vám je svěřeno tajemství Božího království,“ odpověděl jim, „ale těm, kdo jsou vně, se to všechno děje v podobenstvích, aby ‚hleděli a hleděli, ale nechápali, poslouchali a slyšeli, ale nerozuměli, aby se snad nestali falešnými konvertity a nenutili mě být jejich válečným králem, nebo vás nechtěli zabít když se je budete snažit přesvědčit, že Já jsem ten dlouho očekávaný Mesiáš.“

Ale toto NENÍ, co inspirovaní autoři napsali. Odkaz novozákonního autora k tomuto protoctví jasně zjevuje, že bylo Božím plánem použít takové prostředky k dočasnému zapečetění vzpurných srdcí Izraele v jejich nevíře, „aby se neobrátili a nebylo jim odpuštěno“ dokud se nenaplní Jeho záměr.

Toto nemusí být nabídka typu „buď a nebo“. Kristovo užívání podobenství a přikázání k zatajení Jeho identity sloužilo k dosažení jak spasení na Golgotě, tak i k dosažení těchto druhotných cílů. Otázka je, zda se každý z nás podřídíme jasné pravdě Božího zjevení nebo se to pokusíme oddiskutovat, aby to zapadlo do našich vlastních domněnek.

Kalvinisté, se kterými jsem za poslední roky debatoval, byli někdy tímto výkladem zaraženi, když jsem je poprvé konfrontoval s mojí perspektivou. Například se stalo, že jeden přítel – kalvinista napsal na teologické diskuzní fórum: „Leightone, tvůj argument, že Bůh zaslepil Izrael, aby jim zabránil v uvěření, mi zní velmi kalvinisticky“.

Já jsem odpověděl: „Opravdu? Co zbývá zaslepit, když jsou všichni už narozeni naprosto slepí, jak tvrdí vaše učení o Naprosté neschopnosti?“

Doktrína o justičním (Bohem seslaným) zatvrzení (angl. „judicial hardening“) zcela podkopává kalvinistickou doktrínu „Naprosté neschopnosti“. Není žádný praktický ani teologický důvod, proč by Bůh měl vložit zaslepení na ty, kteří se již naprosto a kompletně rodí slepí. A zajisté neexistuje důvod pro justiční zatvrzení duše, která se rodí ve stavu „podobném mrtvole“, jak to představuje učení o „Naprosté neschopnosti“ v prvním z pěti bodů kalvinismu.

Plus, v mém výkladu není zatvrzení nečím permanentním, o čem by bylo rozhodnuto před počátkem časů a co zapečetí většinu lidstva v beznadějném stavu pro celou věčnost. Místo toho je to dočasný stav pro ty, kteří byli svobodně po dlouhou dobu vzpurní, což má nakonec spásný cíl ve vzbuzení žárlivosti u zatvrzelých Židů, aby také oni mohli být spaseni (Římanům 11:14).

Navzdory mému trvání na tom, že justiční zatvrzení slouží dobrému účelu, vyjadřují také někteří z mých ne-kalvinistických přátel znepokojení nad tímto učením. A uznávám, že se jedná o poctivé znepokojení. Máme opravdu věřit, že Ježíš úmyslně zamlžil pravdu o Jeho identitě, když byl zde na zemi? Nepodkopává takové učení Boží dobrotu a lásku ke všem lidem? Nemůže se z toho pak vyvodit porušení lidské svobodné vůle a zodpovědnosti?

Nedávno mi jeden vážený učitel řekl: „Znepokojuje mě, že v tomto bodě až moc ustupuješ kalvinistům“. Pokračoval a řekl mi, že fráze jako „justiční zatvrzení“ jsou druhem frází, které používají kalvinisté, což by mělo vést k tomu, abychom je nepoužívali. I když cítím k tomuto učiteli hluboký respekt, musím jednoduše nesouhlasit. My nemůžeme a neměli bychom se pokoušet vyvarovat jasného biblického učení o Božím používání těchto justičních prostředků k docílení Jeho plánu vykoupení. Koneckonců se tato problematika týká SKUTEČNÝCH námitek, které jsou probírány v kontroverzních otázkách, prezentovaných Pavlovou rozmluvou v listu Římanům, kap. 3 a 9.

Jednou také několik významných arminiánských učenců označilo mé učení o justičním zatvrzení jako „výstřední“ a nekonzistentní s „doktrínou arminiánů“. Ačkoli jsem nikdy netvrdil, že jsem „arminián“ a také mě podobná označení ani nezajímají, přijde mi přecejen výhodné prezentovat podporující spisy významných biblických učenců, pokud se naskytne příležitost. Ironické je, že co se týče této doktríny, Jacobus Arminius učil v jeho komentáři k Římanům 9 to, co učím i já.

„Arminius vysvětluje, že zatvrzení je trest za předešlé hříchy, a i když se dotyčná osoba v tu dobu nedovede vyhnout hříchu, je stejně zodpovědná, protože si zasloužila zatvrzení svobodné vůle. Pavel nejdříve kárá oponenty za nestoudnost a poté vysvětluje, že Bůh formuje hříšníky, kteří odmítají Jeho milost, do nádob hněvu…“ [ODKAZ: http://evangelicalarminians.org/friday-files-arminius-on-romans-9/]

Doktrína justičního zatvrzení (nebo podobně „Mesiášské tajemství“) by pro ne-kalvinisty (nebo arminiány) neměla být znepokojující doktrínou. Ve skutečnosti, pokud je pochopena správně, zvýrazňuje milostivou svrchovanost Boha, který miluje každého, a každému muži, ženě, chlapci, děvčeti – a ano, dokonce zatvrzelým a povýšeným nepřátelům evangelia – poskytuje spasení. Na závěr přidávám úryvek z mé knihy „Hrnčírův příslib“ [ODKAZ: https://soteriology101.wordpress.com/2015/05/09/the-potters-promise-a-commentary-on-romans-9/] (angl. The Potter’s Promise), kde toto blíže vysvětluji:

Toto vzájemné působení mi připomnělo jinou událost z mého dřívějšího úřadu jako mladý studující pastor. Měl jsem konzultaci s jedním párem ve středním věku, který měl rebelujícího dvacetiletého syna, který stále žil s nimi v domě. Býval pryč celé hodiny, přicházel opilý nebo zfetovaný a rozkládal jejich rodinu. Ten zubožený pár byl zdrcený a hledal Boží radu. Bavili jsme se chvíli o původu toho problému, ale nakonec jsem je nasměroval na Pavlovo učení v 1. listu Korintským, kapitolu 5, kde byla církev nucena se vyspořádat s bratrem žijícím v neustálé vzpouře. Pavel doporučil církvi takového bratra vyloučit, „aby jeho duch byl spasen v Pánův den“ (verš 5).

Ohleduplně jsem tomuto zlomenému páru vysvětlil, že je někdy nejvíce láskyplné od rodiče milujícího své nezvládutelné dítě, když ho nechá odejít (Lukáš 15:11-32). Dokonce i nekřesťanští poradci brali jako vzor toto doporučení z Písma v tom, že „odmítli dát někomu možnost k závislostem“ (viz https://bradfordhealth.com/4-steps-take-someone-refuses-treatment/ (anglicky)). Je bolestivé a nadmíru obtížné to provést někomu, koho upřímně milujete.

Ten zraněný pár následoval tuto biblickou radu a nakonec svého vlastního syna vyhodili z domova. Když se jich pak ostatní členové církve ptali na jejich syna, cítili se strašně nepříjemně a často co nejrychleji změnili téma. Jednoho dne jsem se ptal jeho matky, proč vždy odklání pozornost od toho, co se stalo. Řekla mi, že se stydí za to, co udělala. Věřila sice, že to bylo to nejlepší, co mohli udělat, ale nevěřila, že by to ostatní pochopili. Domnívala se, že by ji ostatní považovali za strašlivou matku, když mohla vyhodit svého syna z domu. Trvalo to celé měsíce, než si uvědomila, že se neměla za co stydět, protože to co udělala, bylo z čisté, srdečné lásky a ryzí touze po smíření se svým dítětem. Naposledy jsem se dozvěděl, že se jejich syn dostal až na úplné dno a byl v rehabilitačním centru, kde doufal v celkové uzdravení.

Co má tedy tento příběh společného s Římanům 9-11 a přirozenou tendencí některých lidí se stydět kvůli tomu, co se zde zjevně učí? Pocit zahanbení vyvěrá z víry, že Bůh odřízl velkou část lidstva z nějakého hanebného nebo egocentrického důvodu. Někteří tyto texty přeskakují nebo je ukrývají v soukromí, protože čtou o Nebeském Otci, který vyhodil velkou část jeho vlastního stvoření, a je to trochu nepříjemné. Je to těžké pozřít. Je to kontroverzní.

Mělo by to ale být nepříjemné? Měli bychom být ještě více rozpačití kvůli tomu, co Bůh dělá v Římanům 9-11, než kvůli tomu, co udělal ten pár svému svéhlavému dítěti? Jako ne-kalvinistický věřící mohu tuto otázku zodpovědět bez ostychu: „Naprosto ne!“ Bůh jednal výhradně z milosrdného srdce a ryzí touhy po smíření s každým jednotlivcem (Lukáš 19:42). Odřezává Izraelity ne proto, že je nenáviděl již před stvořením světa. Odřezává je v milosrdenství, tak jako ten zdrcený pár toužil po přivedení svého syna k pokání a smíření tím, že před ním zavřeli jejich domov. Náš Nebeský Otec touží po pokání každého zatvrzelého Izraelity (Římanům 11:11-23). On ve své Božské moudrosti ví, že je toho nejlépe dosaženo skrze odřezávání a ne skrze dávání možnosti ke vzpouře.

Bůh zahrnul všechny lidi pod neposlušnost, aby se nade všemi smiloval.(Římanům 11:32)

Mark S. Kinzer, Post-Messianic Judaism: Redefining Christian Engagement with the Jewish People (Grand Rapids: Baker Books, 2005), strana 129-130, 135, 152: „Jakoukoliv odpověď na tuto otázku [justičního zatvrzení] dáme, víme, že Pavel byl přesvědčen o částečném zatvrzení Izraele Bohem, aby požehnání mohlo přijít k národům světa… Zatímco tradiční čtení Římanům 9-11 vidělo v zatvrzení Izraele nepatřícího k ostatku výlučně trestající záměr, tak texty, které jsme zkoumali, ukazují jiným směrem… Odkazujíc také na Hayse, vyvozuje Harink teologickou implikaci úplně zřetelně: ‘Není možno vidět současné zatvrzení Izraele jako jednoznačné (i když nevědomé) účastnictví na ukřižování Ježíše Krista…‘ I když v Pavlově vyjádření Izrael zakoušel ‘částečné zatvrzení‘, které mu dočasně zabraňuje přijmout víru v Ješuu (Ježíše), přesto však zůstává svatým lidem, odděleným pro Boha a Boží záměry.“

Přeloženo z angličtiny.
Autor článku: Dr. Leighton Flowers
Původní článek vyšel pod názvem „The Messianic Secret“ dne 2. ledna 2016 na stránce https://soteriology101.wordpress.com/2016/01/02/the-messianic-secret/
Všechny biblické verše z překladu Bible 21.

Reklamy

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s