Úvaha o diskuzích…

Tato úvaha není kritikou všech věřících, ale skupiny věřících, kteří jsou aktivní nejenom na internetu…

busy-1972166_640


Po delším pozorování v současném českém /a nejenom českém/ rybníku křesťanství, jsem zděšena, kolik existuje rozbrojů, svárů a naprosté absence chtít aspoň trochu pochopit druhé. Možná, že chyba nastává již po vstupu do světa internetu. V jakékoliv diskuzi se málokdy stane, aby se křesťané vůbec na něčem shodli. Diskuze, či spíše textové napadání, se mění v ostré monology. Každý křesťan si více či méně nárokuje že to ON má pravdu, jak ve výkladu a v hlásání, tak i ve správném pochopení jednotlivých veršů a celé Bible.

Mám neodbytný pocit, že to, co Pán Ježíš Kristus (dále PJK) vyčítal ve své době farizejům a zákoníkům, se děje i v současnosti. Ano, jsou to opět novodobí farizejové a zákoníci. Historie se opakuje a zdá se, že lidské srdce zůstává i nadále stejné. Zatvrzelé, pyšné a povýšené. Se snahou povýšit se ze svého stupínku nad druhé. Ze stupínku to leckdy pokračuje až na soudní stolici, kde již nepoučujeme, ale odsuzujeme.
V době SZ, kde Hospodin dal svému lidu desatero a mnoho dalších zákazů a příkazů aj., lidé tato nařízení ještě povýšili a udělali mnohem větší nástavby starozákonního systému. Hospodin tedy v daný čas poslal svého Syna, aby nastolil smlouvu novou, založenou na víře a milosti. Poslal vtělené Slovo v podobě jeho Syna, aby lidé nejenom uvěřili, že On jest, ale aby naplnil zákon jednou daný jejich otcům. Aby i ostatní národy uvěřili, že je jeden Bůh a jeden prostředník Boží.

Tedy co se stalo za těch 2000 let? Opět jsou to zase lidé jako v době starozákonní, kteří teď už nestaví na celém zákonu, ale postupují do písmene stejně jako lidé dávnověku. PJK přišel, aby nám ukázal, co máme činit a dal nám jasné shrnutí zákona a proroků do známého a esenciálního přikázaní. To jest dvojí přikázání lásky. Apoštol Pavel v listu do Korintu shrnuje aspekty lásky. Sám píše, že i kdyby měl všechno poznání a jiné atributy, o kterých je zmínka, ale lásku by neměl, nic není.
Tedy ptala jsem se sama sebe, k čemu PJK nabádá? V některých křesťanských skupinách a diskuzích to vypadá tak, že PJK po nás chce opět dodržování zákazů, příkazů, nařízení, správného pochopení jednotlivých veršů aj. Lidé doslova Bibli vykuchali na jednotlivé verše, které tak rádi používají v souboji o správný výklad.
Máme tedy Bibli zahodit a nečíst? Rozhodně ne, ale musíme si položit otázku, co všechno činíval PJK zde na zemi, když sestoupil do naší tělesné a duchovní bídy? Evangelia nám na mnoha místech popisují příběh pravého člověka a pravého Boha. Uzdravoval nejenom tělesně, ale hlavně duchovně. Naděje a světlo se zrodilo ve tmě.
Vracel zrak slepým, vyháněl démony, chromé uzdravil, a nabádal k milosrdenství a odpuštění. A co nejvíc – odpouštěl hříchy. Nevyčítal, pouze dal volbu k pokání a k odpuštění. Někteří tak učinili, někteří ne. Tedy ano, Písmo je důležité a mělo by být nutnou příručkou každému křesťanu. Nicméně samo Písmo ukáže na Krista a Otce. V Písmu poznáváme atributy Boží a lidské. Poznáváme, jak je nutné se kát ze svých hříchů, jak bytostně potřebujeme Krista a jeho oběť, milost a odpuštění. Následná živá víra je důkazem obrácení našich srdcí a mysli ke Kristu. Tedy Písmo ukáže na to, jak se k nám Bůh v podobě Krista sklání. Ale samotná slova a verše nám spásu nezajistí… jen živá víra.

Koho PJK v evangeliích nejvíce kritizoval? Zákoníky a farizeje nutno dodat. Důvod? Nandávali na lidi těžká břemena a sami se jich nechtěli dotknout. Dodržovali zákon, ale v srdci zapomínali na milosrdenství, právo a věrnost. Tvrdost jejich srdcí Krista zarmucovala.
Apoštol Pavel v 1. listu do Korintu píše slova: „Nebuďte kamenem úrazu ani Židům, ani Řekům, ani církvi Boží, já se také snažím všem vyjít vstříc. Nehledám svůj vlastní prospěch, nýbrž prospěch mnohých, aby byli spaseni.“ List Galatským je i nyní obranou proti současným zákoníkům, kteří chtějí opět dodržovaní SZ.
Dnes už se tolik nepovažuje ovoce víry za důkaz spasení, ale za důkaz spasení bývá považován správný výklad.
V podstatě celý 1. list Janův shrnuje bratrskou lásku, a popisuje, jak rozpoznat děti Boží a děti ďábla. Sám PJK umývá učedníkům nohy, nabádá i nás, abychom sloužili jedni druhým a stavěli druhé před nás samotné.
Tedy kam tím vším mířím? Jednoduše k tomu, že jako v době SZ, tak i nyní jsou mezi námi tací, kteří z jednoduchého přikázaní lásky po příkladu PJK udělali molocha v podobě různých příkazů, zákazů, rozsuzovaní a velmi silného důrazu na dogmata, která se utvářela po staletí. Nicméně dogma, zákaz, příkaz, dodržovaní zákona, správné porozumění Písma /pokud ho vůbec někdo má/ nás nespasí… ani my sami se nespasíme. Jediné jméno a ten pravý a jediný, kdo toto může učinit, je PJK. Na to bohužel velmi často někteří zapomínají.

Ať to již byla v minulosti nereformovatelnost ŘKC, tak i nyní, 500 let po reformaci, se setkáváme se stejným problémem, jaký měli reformátoři v jejich době. Nutno ovšem dodat, že tentokráte je ten problém zároveň na druhé straně, tj. na straně reformovaného ramene.
V diskuzích se vedou dlouhé zbytečné monology a kritiky na druhé /2 Tim 2:14,23:26/ o tom, kdo má heretické učení, a poučuje se, jak to správně je. Tedy hořká chuť toho, že ne vírou v PJK jsme spaseni, ale spasen je ten, který uzná, že se mýlí a nechá se poučit, jak tomu skutečně je. Co po nás chtěl PJK, byla láska k Bohu a k bližnímu. Sám Apoštol Pavel toto potvrzuje /Ř 13:10/. Ale jak jsme pochopili toto jednoduché poselství, které nám PJK zanechal? Dle mě špatně. Nevěřící po shlédnutí některých diskuzí musí být opravdu šťastni a zároveň zhnuseni tím, že tam, kde má být Duch svatý, bratrská láska a pokoj, je svár, odsuzovaní a hraní si na to, kdo má lepší teologii. Ďáběl si musí mnout dlaně.

Netvrdím, že má panovat bezbřehá tolerance na všechny strany. Nicméně pokud by mezi námi byla bratrská láska, jistě by forma /ať písemná tak i verbální/ byla znatelně jiná. Je smutné vidět, že nevěřící mají mezi sebou leckdy větší lásku a férovost, než mnozí věřící. Povýšenost je bohužel i mezi věřícími. Pokora je vidět již méně.
Tedy buďme s pomocí Boží k sobě láskyplnější, tolerantnější a odpouštějme si. Vzýváme přeci PJK jako jedinou cestu, pravdu i život. On je kamenem úhelným. Vtělené slovo. Pokud On je náš Spasitel, jsme tedy bratři a sestry. Nejsme na jiné lodi. Nebuďme sobě navzájem kamenem úrazu.
Nakonec bych ráda přidala slova profesora Jana Hellera, který je k mému smutku také některými dehostován a označován za heretika a nespasence. Nicméně věřím, že JH byl mužem Božím, který naplnil Ježíšovo přikázaní, narozdíl od některých z nás.

Pokoj všem. Pavlína

„Křesťané se staly v očích mnoha lidí lidmi, kteří je pořád nějakým způsobem opravují, do všeho jim mluví, a přitom to sami nedělají ani zdaleka tak dobře, jako ti ostatní. A měli by s tím přestat otravovat a měli by si uklízet na vlastním dvorečku. Ano, my se stáváme svým moralizováním odporní celému světu. A to proto, poněvadž kupředu vede jenom jedna cesta a to je právě ta Ježíšova cesta, víte, jak říká: Já jsem ta cesta, pravda i život. A to je velice prostince cesta, kde příklad předchází slovo. Kde jdeme zevnitř ven, musíme si uvědomit, že až všichni lidé uvěří, přestanou problémy. Ale do té doby tu policii nebudeme moct zrušit.
A pokud jde o mě samotného, já to říkám už dlouhá léta, že jde o to, ne abychom měli nějaký mravní a politický program – na to nestačíme, to je takové jako kuňkání žabiček na rybníku, když tyhle programy vyhlašujeme. Abychom byly místem, kudy Boží moc přitéká a prosazuje se. Čili nejvyšší to, co můžeme udělat: být co možná propustnou kanalizací Ducha svatého.“
————————————-

A to, co nám Pán Bůh dává, není život na podmínku. My nejsme odsouzeni podmínečně, nýbrž my jsme osvobozeni. To, co od nás čeká, je vděčnost. Ale kdo má za to, že přijal život na podmínku, ten vlastně zůstal pod Zákonem. Ten nepochopil a nepřijal to bezpodmínečné smíření v Kristu, které nám Pán Bůh nabízí tak velkoryse, že to překračuje samozřejmě všechno naše očekávání. Čili kdo si z jakékoliv poslušnosti dělá zásluhy a chce se po nich vyšplhat do nebe, časem spadne.
Kdo jde ale v radosti, že je osvobozen, a teď chce dělat Pánu Bohu radost, i když se mu to vždycky nevede, ten půjde radostně dál do země radosti Božího království.
————————————–

Dílo Božího stvoření, a proto i to, co se děje v církvi, má dvě stránky. Nejdřív říká apoštol Pavel: “oddělte se od tohoto světa Zlého”. A Pán Bůh dělí tmu od světla a moře od souše a tak dál. Čili my musíme svůj život vnitřně strukturovat. Ale církev dělá ohavnost, když z tohoto vnitřního odřeknutí Zlého dělá rozsuzování lidí. Naopak: to odřeknutí Zlého by nám mělo napomoci, abychom rozevřeli náruč – já myslím pořád na Krista na kříži, to je takový symbol který se nám vrací – a přijali do ní všecky ty, kteří žízní a hladoví, a kteří vědí, že se řítí k smrti. Všimněte si, já ten text nevykládám tak nějak snadno a rychle na Pána Ježíše, ale cítím, jak mě voní Kristem, a jak měl plné právo ho připomenout. Jenomže, pozor, ti farizeové a zákoníci, kterým to tenkrát takhle předložil, nejsou ti druzí. To je možná kus člověka v nás, který si chce přijít na své a hledá nějaký stupínek, ze kterého by mohl na ty druhé hledět aspoň trošičku z patra.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s